FANTASMAGORIE JESENĚ.

Když pavučin se nítě pletou

po cestách, je to zvláštní cit,

se zapálenou cigaretou

do parku hned po ránu jít.

Vše zkonejšené tu a stinné,

ba sobě sám ty přelud jseš.

Jak z cigarety dým se vine,

i snové tvoji krouží též.

Ne divocí juž, plni vášně,

bezuzdní oři, v nozdrách dým,

jimž v plen jsi vydal prostopášně

své illuse i s mládím svým,

leč tiší s klidnou resignací,

a přec ne prosti půvabů,

jak ten, který se v dálku ztrácí

nad lesem zástup jeřábů!

Jen listí tkneš se nohy špičkou

a šeptá, šumí zlehýnka

a zpola úsměvem a hříčkou

hrá mnohá kolem vzpomínka.

Na první vzlety první lásky,

na dlouhé noci měsíčné,

na podvazky, ramínka, vlásky

a hlouposti ty rozličné.

To vše juž bylo, bylo, bylo

to dávno, dnes jsi moudrý též.

A listí to jen zašustilo,

tys nezavzdych’, ty dále jdeš.

Ven z parku do polí přes spráhlé

jdeš meze, jimž květ každý svad’,

až uzříš obrátiv se náhle

park v dálce za sebou juž stát.

Ve mlze jako přelud stojí

pln stínu, šera, jako mrak,

nad skrání se mu mlhy rojí

a nad ním divě křičí pták.

V tom slunce strhlo v posled ještě

podzimku závoj mlhavý

a rozsypalo perlí deště

do lupení i do trávy.

A duhy mihotavé vtkalo

do korun buků, v šedý mech

i vodotrysky rozehrálo,

že tancovaly v plamenech!

Jak přelud park ten celý svítil.

Div rozum nad tím neztratím.

To mládí moje, hned jsem cítil;

však rozdíl – tam se nevrátím.

A skoro byl jsem rád, když zhasly

ty divy slunce, větru smích,

v kterém se pavučiny třásly,

když mlhou zněl a po mezích.

Sny dále se mi v cestu pletou,

a dál se brouzdám mlhami,

jsem hotov se svou cigaretou,

však na druhou chuť přešla mi.