Fantastická ballada.

To bylo první noc, co v truhle

pod květným rovem v těžkém snu

už lepé tělo dlelo stuhlé

té hrdé krásky salonů.

A měsíc hrůzně patřil s výše

v noc, jíž chvěl chladný, vonný dech,

a siné světlo spalo tiše

na hrobech, křížích, na květech.

Tu poupata všech květin náhle

na hrobě pukat začala,

a každá kořenem svým táhle

na tvrdou rakev ťukala:

„Pusť mne v tu líc,“ dí růže tmavá,

„ať mohu trochu krve pít,

mé poupě právě rozpukává,

chci pro ně její barvu mít!“

„Svůj kořen vpustím v modré zraky,“

fialka šepce v zášeru,

„mých poupat sbor už puká taky,

tam pro ně modři naberu!“

„A já chci,'“ lilie dí něžná,

„pro květy své ten vzácný lesk,

jenž zdobí její ňadra sněžná,

ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!“

„Chci purpur,“ pivoňka dí, „retů!“

„Chci vlasů vůni!“ rosetta.

„Ó rakvi, povol, našich květů

sbor celý rázem rozkvétá.

Toť byl by hřích, dát této kráse

tak svadnout v hrobu slepých tmách,

my ke slunci ji vznesem’ zase

na pestrých svojich korunách!“

A blín, jenž dříve skryt byl celý,

teď s posupným se chechtem zved’:

„Chci k srdci. To jste zapomněli?

Chci trochu jedu pro svůj květ!“...