Fantina.

Hle, modistka!... Den celý plynul v práci,

v kloboučky vinula směs květů, per –

teď umdlena si zašla v restauraci

na diner „pevné ceny“ v podvečer.

Na hlavě zlato, v ústech perly měla

a v oku skryta modrá hlubina –

tak laškovně i cudně na mne zřela,

již koketní, a přece nevinna.

Jest známa tu... Jak ptáče švitořivě

v rozhovor se mnou přešla ve chvíli,

že Bídníky čte, zašeptala snivě

a zraky extasí se nítily.

Jak růže z rána byla dosud svěží,

ze rtů se linul prostých řečí spád –

prý Huga koupila si na nábřeží,

jí bouquinist ho prodal za frank rád.

Ó, nadšení! – Leč rázem ples ten mizí

a kalí se jí zraků hlubina,

po tváři stéká slzy rosa ryzí –

tu slzu vyvolala Fantina.

Tak byla čista jako růže z rána;

já soustrasť měl jsem s ní, k ní dvorný byl,

já věděl, že v prach ulic sešlapána

kdys bude též... Já slzu pochopil.