FANTOM Z MLÁDÍ.

Když odešla z duše mojí, ni jeden zvuk nezbyl po ní,

ni jedno echo, ni jediný kročej v povadlém listí,

ni jeden květ pohozený v skleníku její rukou,

ni jediná jehla vbodnutá v nedokončený závoj...

Pak ve mně uvadnul drobný člověk a vyrůstal člověk větší...

A jednoho jitra hořel jsem bílých paprsků světlem,

můj kalich po dlouhé jeseni, po zimních, mrazivých nocích

se zatřás’ v novém jaru a v nových odstínech hořel...

Tak minuly dny... jak nejnižší zvíře já zvyknul

jsem odchodu jejímu, s klidem již pronášel sladké to jméno,

a rozum i cit, vše vychladlo, vyvřelo široce, mocně

a slavnostně, okázale, jak tekly by veletoky...

Pak zjevila se mi po rocích... Pod lunou ztichly lesy

a palouky zasněžené a hřbitov když jiskřivě dřímal

a zvony když umřely v dálce, bařiny pod ledem plály...

Když psi se nevzbudili... Když vesnice v dálce spaly...

Tu polo zpívajíc, polo plačíc a polo se smějíc,

šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla,

a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý,

tak přišla, a horké slzy jí kanuly s očí ve snu...

A polo zpívajíc, vášní zadrženou a divou

mne chytila ve svoji mladou a opojnou, chtivou náruč,

proč že jsem nevzal to její životem vonící tělo,

proč že jsem neutrh květ, jenž tenkrát se nade mnou schýlil?

Tak žhavě, tak divoce, dnem i nocí, dny dlouhé a dlouhé

a měsíce dlouhé proč nechal jsem ji tak v touze čekat.

A teď, teď s výčitkou přišla, když zapomenuto dávno.

mne, zdálo se, přišla vyssát divokým žárem svých očí...

Tak po mnohé noci já slýchal výčitky marné touhy,

žár polibků cítil a objetí měkkých ramen,

slz vlažný pád a loučení šepot snivý,

jenž se sny těžkými vyvanul vždycky k chladnému ránu...

A ráno zas střízlivé bylo, ni jeden zvuk nezbyl po ní,

mhy bílé padaly obzorem, zvony mrtvy a chory,

ni jeden zvuk nezbyl po ní, ni šlépěj v povadlém listí,

jen zítřky dlouhé, ty dlouhé dny, ty dlouhé roky...