FANTOM

Již opál puklých váz v síň prázdnou, zadumanou

svou roní matnou zář a chladně sinavou

lun vpitých, pohanských, sto věků nastřádanou,

když s teras nad balty se bělal dálavou.

Na kalném čalounu, kde hnědne purpur ztuchlý,

vlá obraz vyhaslý, jak stín když umírá,

jen z laně zmizelé zrak nevýslovně truchlý,

tmou skonu prohlouben, se v šero upírá.

A fantom kouzelný tu v loži fial spává,

je mhavě průsvitný jak na křišťálu vzdech,

na ňadrech přeludných mu chřadne růže tmavá,

blouznivá v nehybných a dusných parfumech.