FANTOM.

Jsou večery, kdy všechna křoví,

břízy i olše smuteční,

chvějí se jako třtiny v světle

rtuťové záře měsíční.

Vzduch plný světla magnesia

improvisuje zrcadla –

to měsíc, elektricky bílý

tak ostře magicky v něm plá.

V takových chvílích přes nebesa

veliký fantom svítící

vysoké dívky stoupá vzhůru

až k magickému měsíci.

Šat světlý, tělo liliové,

vznešené, jako štíhlý stvol,

líce tak jasmínově sněžné –

tak ticho kol, tak ticho kol...

Vše jako ucho divotvorné

naslouchá duší ztajenou:

fantom se teskně rozprostírá

nad celou širou krajinou.

Své roztažené, dlouhé ruce

koupá si v lázni měsíce –

ty dlouhé prsty! Jak jsou krásné,

v světle se smutně dloužíce!

Rty jako by se rozplývaly

v zhrdavě smutném, úsměvu,

jak něčemu tak nemožnému

tam v daleku, tam v daleku...

A velké, rozevřené oči,

modravě šedé, upřené,

svým krutým smutkem pijí nocí

měsíční světlo, touhy mé...

To Ona je: Má Lunatická,

má Světelná, má Houslová,

má ideální Beatrice,

má vytoužená Synoeva!

To ona je: Má Nekonečná,

stříbrná moje Princezna,

má Krutá ve svém s bohem dání,

má Nedostižná, Vítězná!