FANTOMY.

Tvou chvějnou Ti strhuji ruku

se šatu nad ňadrem

při hudbě těch plačících zvuků,

jež z daleka nesou se sem...

Zřím zvedati stíny se krajů,

jež kdysi již dávno jsem zřel

a do jejich nořil se tajů,

jich hudbě však nerozuměl,

až unaven toužil jsem domů

z ovzduší otravných par

a z dosahu děsivých stromů,

jimž kořeny ohlodal zmar...

Teď vzrůstají v sadu mé duše

ty fantomy mrtvé a zlé...

Zda šťasten již budu?... Díš: Ano...

Já dál vidím, dítě mé... Ne...