FANTOMY

Pláň stíny zkropena.

Jen v stuze úplňku se kreslí křoviny

a blýskne jezero jak gigantický disk,

jenž vržen v tmu.

Mne objal děs,

dech se mi zatajil ve strašné úzkosti,

jež srdce sevřela – a oči civěly

na ono jezero, jež bdělo hrozivě.

Vtom spatřil jsem,

ve mžení měsíčném, svou trudnou minulost,

jak s němé hladiny se vážně zvedala,

jak zhořklé iluse a ztroskotané sny.

A nocí nevlídnou

zněl jejich přísný soud:

nad vším, co zmeškal jsem,

co v květu zlomeno, ač v nitru vyrostlo

ve chvíli nadšení, kdy duše zpívala...

Tu žalost bezcitná mi lebku proťala –

Pak svítal den