FANYNCE (IV.)

Nechť krásná ručka s úsměvem jen smotá

ten list, kam jako listí v podzimu

má píseň padla – starých bláznů nota –

však svítilas mi jednou do života

jak Múza Homérovi do rýmu,

jako zlato duhy, jako zářný dým,

jímž Hospodin kdys cestou do Egypta

svým lidem svítil Mořem červeným.

Rys moravský? Ta tmavá krása zdejší?

Ten starý mlýn, co bokem Moravan,

ten dal ze sebe báseň nejkrásnější,

(ze samot rostou růže nejkrásnější)

Tvým psanou rtem, rým vlasem Tvým je tkán –

já viděl ji a padla v mysl mou,

a není podobna jí žádná jiná,

co jednou táhly duší vášnivou.

Kdys zajde mládí, prchne dívčí krása...

Nechť zajde v štěstí, poupat okolí.

Až proti Tobě dcerka tmavovlasá

tak jako Ty, Tvá krev, Tvůj vlas, Tvá řasa

kdys smát se bude chrpou na poli,

pak vzpomeň si, že také Ty jsi byla

mým pozdním snem a vidina má bílá,

a písní poslední mým žitím prožilou,

co svítila mi v jeseň do života,

a zhasla teprv mojí mohylou.