Farao přichází...

Zvuk fanfár slavně nad oblaka stoupá,

v stříbrná sistra hrají bílé kněžky,

sbor krásek bronzových se v slunci koupá

a průvod hne se, velebný a těžký.

Jak rudé slunce z moře bez hrází

Farao přichází.

Jak studený smích řetězy kol znějí

a k zemi tíží ruce Ethiopů,

jichž černé nohy od ran krvácejí,

plníce nachem v horkém písku stopu.

A hlučněji hřmí k nebesům hlas rohů

na znamení, že přichází Syn Bohů.

Majestát purpuru, hle, všude skví se!

Plá v rubínech na velekněze berli,

má rudý zrak pták boha Anubise

a od červánků rudnou dnes i perly;

krev granátů se mísí k šperků zlatu –

je rudý příchod jeho majestátu.

Syn Slunce pod purpurem baldachýnu

zří v neurčité dálky zadumaně,

jak šedý krahuj z hemisféry stínů

by slétl mu na zamračené skráně...

A fanfára hřmí dál... A harfy znějí,

libycké krásky v plektra vyzvánějí

a nahoty své vyzývavou bělí

jak purpur kol by provokovat chtěly...

Plá šarlat v dálky širé bez hrází

a na horách se ohně rozhořely.

Farao přichází.