Farář. (I.)

Ve kraji hornatém a mezi lesy,

v Čech jižním klínu, na hranicích kdesi

byl farářem. Tam fara osamělá,

dům starý dřevěný, blíž u kostela,

na vrchu stála; lípy dvě jí kryly střechu

a podál u zdi plné netřesku a mechu –

stráž tichá hřbitova – čněl velký hnědý kříž.

Stesk vanul tu... Ves v údolu se táhla níž.

Ó, říjen, mlha, drsné večery!

Přes hory valily se mraky stmělé

jak duchů zakuklené příšery,

a vítr hučel, pršelo dny celé.

Co dělat? Škoda dnů, kdy v parném tichu

báň azurná se pjala nad údolí,

v němž uzrávaly pruhy žitných polí,

a škoda chvil, kdy při zpěvu a smíchu

osmahlé ženy vlhké louky žaly:

Hor modrý lem jak kulisa čněl v dáli,

a ten, kdo bez ženy byl, bez lásky,

moh’ aspoň užit kouzla procházky;

své volné chvíle protoulat bez všeho cíle,

neb z okna zřít v kraj dolů na daleké míle,

v tlum vrchů tmavý, lesy jehličnaté,

při západu na mraky nachem vzňaté

a tiše zřít, jak pára, vlažný stín,

své roucho lehké klade do nížin;

ssát poklid velebný, kdy s vonných strání

zní zvonků jemný chřest a táhlé skotu řvaní...

Teď pochmurný hrob za živa; a farář mlád,

pln síly, zdraví chutě žil by ještě rád;

byl v jaré krvi zmužilého věku

a kostnaté a hřmotné postavy,

ze tváře snědé, v upřímném vždy vděku

zrak vlídně hleděl velký, modravý.

Když kaplanem byl, zvykl okresnímu městu;

až přišel za faráře v tu ves chudou,

v kout horských sedláků, kde úřad roven trestu.

Kdo by se divil, že tam zmíral nudou?

A často v bouřném vzteku divé sloty

snil o hospůdce v městečku, jež znával,

o šedém děkanu, jenž anekdoty

rád poslouchal a v karty hrával

ve kruhu měšťáků vždy hovořivém,

nadchnutém novinami a pak pivem.

(Náš farář byl jen duší prostou,

v níž květy všedních tužeb rostou,

a není světců těch, co tvář svou chýlí

před nahým Kristem v trpce dlouhých modlitbách,

jimž zjevuje se víry anděl bílý

a z číše útěchy je sílí v hříchu tmách;

ti muži vymřeli, již mnohá léta

dum sítě předli a šli v němé pustiny,

by na samotách čisti špíny světa

svým bohům zasvětili ducha hlubiny).

Tak sám! – Jen kostelnice vetchá, tváře rmutné

vše připravila v jizbě, kuchyni, co nutné,

ach, zhublá starucha, jež se jen belhala,

hlas měla síplavý a suše chrchlala,

a jako z bájí dávných bytosť ledné Zimy

mu ruku chladně líbala rty modravými.

Dvě bledé družky, Samota i Vzpomínání,

den co den chvátily jej v línou náladu:

chtěl prací zahnat vše – přípravou pro kázání –

psal nudné zprávy císařskému úřadu –

pak našel román pohozený kdesi, čet

ó Waltra Scotta, jenž tak líčí široce.

Kněz lektyře však nezvyk za študentských let

a při popisu krajin usnul hluboce...