Farář. (II.)

V dnů proudu jednotvárně zatrpčelém

náš farář poznal se blíž s učitelem

a v jeho rodině teď mnohý večer trávil.

Hrou lkavou na housle faráře kantor bavil,

a žena byla hovorná i pohostinná,

hned panu pateru nalila sklenku vína

a pobízela hostě sednout ke stolu,

by povečeřel, porozprávěl pospolu.

Tam ladné domácnosti skryt byl obraz tklivý:

měl učitel rád ženu v citu vřelém,

jak před lety, když – mladík nadšený a snivý –

roj smělých dum pod bledým choval čelem.

Teď v zákoutí, tam naučil se resignaci

při zastrčené, nikým neuznané práci,

dřív háral nadšením, teď dobrácky se smával,

svůj poklad, malou Emmu, vzorně vychovával.

Ach, Emma! To byl šotek drobně milý,

dům celý veselila smíchu ozvěnou,

ji farář oblíbil si v tesknu chvílí,

s ní hrál, jak jezdce houpal na svých kolenou,

ba, tajná přání v temnu zraků vždy jí zbádal,

kartové domky na stole jí večer skládal,

by získal si pak na vždy její vděk,

jí koupil jednou knihu pohádek.

Jak často farář marnou touhou srdce nítil,

když domů navracel se z tiché rodiny!

On planým keřem kdesi na skále se cítil

a zrnem zavátým na chladné výšiny.

Proč jeho stav mu za hřích lásku hlásá?

Vždyť Bůh sám kdysi uznal chybu svou;

ač jeho ráj byl divotvorná krása,

přec Adam trpěl chmurou tesklivou

střed stromoví a květu, zpěvu:

Bůh tedy stvořil muži Evu.

Za plískanic a dusně mlžných večerů

kněz hrůzně zřel, že ve své duši hostí

k těm lichým ctnostem svého stavu nevěru,

že bludem zve, co zval kdys povinností.

Snil, jak by útulno mu bylo v staré faře,

když vála by v ní rodinného štěstí záře...

Za chvílí těch mu v ňadru obživ uschlý květ,

své první lásky vzpomněl ze študentských let.