Farář. (III.)

Ty Marie! v poušť samoty a plíseň vzduchu

jak víla půvabná jsi vnesla kouzlo ruchu;

na chodbě šeré dunící vždy pod kročeji

se časem ozval zpěv, krb vzplanul veseleji,

a jizba úpravou se skvěla, oživena

tím zjevem čarovným, jenž sluje mladá žena.

Jsouc statné postavy a štíhle pružných boků

svým vděkem smyslným všem mužům lahodila,

lesk černý, tajený brv clonou tkvěl jí v oku,

pleť hebkých tváří krví nadechnuta byla,

jak na lících dvou růží by to byly květy,

jež k divým polibkům lákají mužské rety,

a tmavou zdobou pyšnila se krásná hlava,

proud vlasů dlouhý v korunu byl upletený,

pod plátnem živůtku pak ňadra zdravá

dech volně rozvlňoval v pohyb odměřený.

Ó, děvče krev a mléko, dvacet byla let,

ramena svalnatá, na dlaních práce sled...

Kněz Marje krajan byl; rodiče její byli

mu známi z dětských let; teď oba v hlíně hnili,

a Marie chléb služky hledala v té době,

a farář z rodiště to zvěděv vzal ji k sobě. –

Sníh přišel záhy, zavál horské úvaly.

Tu pro kněze je úkol k únavě až těžký

jít k těm, kdož pro útěchu smrtnou poslali,

kams do chýše se brodit závějí a pěšky,

mši sloužit v ranním mrazu den co den

a s dětmi ze vsi mořiti se v dusnu škol,

pro nuzotu mít těchu almužen!

Náš farář plnil vše – jak pravý apoštol.

Jen potajmu se trapně soužil steskem,

jenž jako červ mu hlodal srdce dobré, ryzí,

že kázat nemůž’ v jazyku svém českém,

neb lid v tom kraji zněmčeném byl jemu cizí.

Za chmurných měsíců, kdy vichr sviští

a o čtvrté juž hodině se smutně šeří,

vždy s Marjí sedával kněz v jizbě při večeři,

byl blažen tak a hovoříval o rodišti:

V Čech pláni úrodné, u říšské silnice

střed luk a polí, zahrad vlídná vesnice!

(A na horách vsi bídné, pusté samoty,

jak hnízda nečistá a plna tesknoty.)

Ty chvíle s Marjí skytly knězi potěchu,

že povinnosti snášel rád a bez vzdechu...

Žít bez ženy! Kdo psal ten zákon zlořečený?

To stařec chorý, třeslavý snad byl

kdes v drahé síni, nádherou vší obklopený,

jenž nikdy nepoznal ó teskno chvil,

kdy v jizbě tiché, bílé hodin kyv jen zní

a do oken vlá horských větrů šumění.

Ó, tajemný těch lidsky věčných citů spád

chvěl hrudí kněze; bylť on muž, měl ženu rád...

Když venku mráz, a sníh se věje, chumelí,

u krbů podsněženky pučí – pocely

a trapně sladká mlčení a dlouhá,

v nichž tají se vždy po objetí touha,

pud přírody toť zákon živý, svatý,

jejž nikdo nespoutá už coelibaty.

A v noci bouřné kdys, – vše sténalo a lkalo,

dům chvěl se, jako smečka psů to venku řvalo –

kněz sdílel s Marií ach, prvně jedno lože...

Ty odpouštíš, chceš blaho všech, ó dobrý Bože!

Na jaře ožil dvůr drůbeže ruchem,

řev krav, křik čeledi pronikal vzduchem,

a pater přivykl v tu horskou ves,

jsa prostý sedlák zároveň – i kněz.