FARÁŘ Z PODHOŘE.

AŤ jiný se na suchu, moři,

po hrdinách svých otáčí,

mně starý farář na Podhoři,

vzdor kritice a konsistoři

dnes na hrdinu dostačí.

On svatě žil, jak být to mělo,

a klidně stáhl čepičku,

když na večer se spát mu chtělo,

a poznamenal křížem čelo

a Anči své dal hubičku.

A ráno vstal, tak někde k pěti

a něco na zub v kaftanu

každému nesl dobytčeti,

od velké brůny, po hříběti,

až ku starému hafanu.

Pak podíval se do zahrady;

to požehnání jablek, sliv

se ztenčilo sic přes noc tady,

však myslí si: „To z boží rady,

a oni si to vzali dřív!“

Ze zahrady jej slunce záře

dál v role vedla v pohodlí,

a na ten odlesk božské tváře

jal modlit se bez breviáře,

jak sám se papež nemodlí.

Pak chléb šel měnit v boží tělo –

odbyl to trochu krátce snad,

však, za zlé-li se kým’s to mělo,

děl vážně: „Ite, missa znělo!

je libo se mnou posnídat?“

Též mnoho nedbal na kázání,

ač písma znal jak přísluší,

mláď čas prý nemá na pokání,

a staří jsou již vytrestáni,

a kluky brával za uši.

Na patronátu velkou prací

– nač dbáti takých dobráků? –

si vydobyl svou dnešní štací;

pak místo pánů k instalací

si nazval ze vsi žebráků.

Co pátek potom se to souká,

by sám stál Černý u dveří,

ký div, že stará Anče brouká; –

on – na žebráka, na ni kouká

a dí: „Mám něco k večeři?“

Na „bratří“ v čas, leč na vikáře

si vzpomněl jenom o pouti;

pak jaře zní to od oltáře,

a blaze měl, kdo přišel k faře,

jen kachny ne a – kohouti!

A uprostřed té chásky zlaté

kdo na hodin dbá ručičku?

„Půl-dvanáctá“ již táhne k páté –

však za to slyší všechny svaté,

když vyspává svou opičku.

Co do kněh, – sotva jednu ze sta

čet poslední až do stránky;

když do Prahy ho zvedla cesta,

předplatil řádně „Blahověsta“

a pekli na něm bochánky.

Se sousedy žil v dobré míře,

zvlášť po svatebním obřadu,

a kdo-li hles o svaté víře,

kouk’ do sklenky a do talíře

a nevěstu štíp za bradu.

Leč, když ten osud tam i tady

se nad osadou zamrákal,

neb v hrob se spouštěl život mladý,

tu nevěděl si věru rady:

nu, – on se také vyplakal. –

Ať jiný se na suchu, moři,

po hrdinách svých otáčí,

mně starý farář na Podhoří

vzdor kritice a konsistoři

dnes na hrdinu dostačí!