FARÁŘOVO TAJEMSTVÍ.

Jak v pohádkách když nikdo vkročiti

na zámku nesmí v jednu komnatu,

sic trest ho stihne krutý ve chvatu

neb divných kouzel padne do sítí,

tak mladý farář úzkostlivě bděl,

by nikdo cizí přes práh nevešel

v ten pokojíček jeden na faře.

Než sám, když truchlá skláněla ho tíž,

když poranil ho zlobou svojí svět

neb vichr záští dul mu do tváře,

tam prchal jako v oasu a tiš

a vycházel vždy jako proměněn:

zas jeho zrak pln naděje se dívá

a úsměv hravý na líci mu zkvet.

Ó, co v té malé jizbě se jen skrývá

a jaká kouzla chová pokoj ten?

Já nahléd jsem a vím. Tam jak by v ráz

byl čaroděj v kraj chodský zanes vás

v útulnou čistou síň. Tam postel v rohu

prostičká stála, halívaly vezdy

přikrývky bílé pletené ji hvězdy,

a naproti ní stolek; tu as k Bohu

se vznášíval kdos často, čelo chýle,

snad odešel jen na mžik před chvílí,

vždyť vedle pouzdra černého tu brýle

na listech leží velké postilly.

A tu tam polička a sklínky na ní,

a památky, jež stáří s láskou chrání,

obrázky svaté, kříž a růženec,

jež tiskla často dlaň as prací ztuhlá,

a pod poličkou stará stojí truhla,

a přes ni květný hozen chodský šátek,

a v rohu tam – ó, jaká milá věc,

toť pravý, starý chodský kolovrátek.

Jej často slyšel vrčet farář as

tam doma, v dáli, a jej slyší zas,

když usedne tu za svých těžkých chvil.

Teď němě sedí a teď pohnul rtoma,

a rukama teď prudce zalomil:

Proč odešla’s mi jenom, mamičko má!

A tu jak náhle na zdi pověšený

by oživ obraz rázovité ženy

s tím černým šátkem na starostné hlavě

a jihly, měkly tvrdé by jí tahy,

jak známých kroků pár by kol se hnulo,

a farář cítí, kdos ho hladí, pravě:

„Copa se soužíš, ty můj chlapče drahý?

Huž starostí nech, vždy zas dobře bulo.“

Ó, to je matka – měla ho tak ráda!

A zastřenou tvář, sedí nehnutě

a cítí, starost zvedla perutě

a tichý mír se do duše mu vkrádá...