Fare well!

Vím to již, vím – ó smutné vědomí! –

že nechce osud, parnou cestou žití

bych mdlý už poutník, uondaný chůzí

směl ve chladivých stínech pod stromy

milostné lásky horké čelo krýti –

co bez zásluhy nacházejí druzi –

bych ve své zpráhlé vlhké rety hroužil,

snad proto jen, že tak jsem po nich toužil!

Vím to již, vím, že lásky náruč čistá

lahodné teplo pro mne neuchystá,

z těch nesčíslných žen že není jedné,

jež hlavu moji s touhou ku své zvedne.

Jen práce, práce! nikdy oddechnutí!

svou chladnou náruč k úkoji mi nutí.

Proč přece toužím? Sklamán tolikrát,

Proč v nové sklamání se vrhám rád?

Proč ona touha plachým ptákem letla,

by ve Tvém srdci hnízdo sobě hnětla?

Když svrhla jsi je ruky dotknutím,

proč musím tušit, svojim perutím

že jinde za čas vyhledá zas sídlo?

Proč nesmím doufat, srdce to, jež stydlo,

když rozehřála’s v žár zas polední,

že’s byla poslední?

Dík za to málo, co mi bez Tvé vůle

Tvá bytosť dala tepla v myšlenky:

dík za ty sny, – ač rozplynulé –

o štěstí vzešlém z rukou milenky,

o svorných duších, v kterých zvuky stejné

vždy rozezvučí struny chvějné

od jedné k druhé napjaté,

dík za ty sny, ty víly čarodějné,

jež hrály se mnou, na vděk bohaté,

ten krátký čas, co obraz krásy Tvojí

tkvěl nedůtklivě čistý v duši mojí...

I tato láska – či snad nesmím zváti

tím svatým jménem krátké blouznění? –

již známým nápěvem se počnouc bráti

uhasla náhle v známém doznění...

Jen slova trochu jiná, ostatek

jsem tušit mohl, jest-li nazpátek

vzpomínka létla za družkami před ní.

Ba věru pro mne historka ta všední.

Směl ruku jsem Ti tisknout, v ouško šeptat

o měkkém její, teplém hedvábu,

směl bádati jsem v očí půvabu

tak dlouze, dlouze – aniž ret Tvůj reptat

jsem zaslechl kdy cudnou výčitkou,

směl vášnivě Tě v tance závrati

ku prsoum, k šíji, k skráním svírati,

hruď Tvoji tuše blahem zmírati...

Leč když jsem skleslým kolenem

před Tebou chvěl se, tázal v roztoužení,

co zdá se mi, zda přeludem snad není:

zda naše duše v letu sdruženém

dál ku štěstí by mohla spěti,

tu odvrátila’s skrání

v bezcitném, němém pohrdání. –

Při vyznání mém kmitly se Ti

šotkové smíchu kol rtů nezbední

ne první a ne poslední...

Ten drsný podzim jako mor

nám přilít’ v luhy, nivy, bor.

V mém srdci řádil větrem divokým,

co krásného jsem tajem hlubokým

v snech svojich skrýval, v touhách, myšlenkách,

v ráz strhal mi a odnes’, dusný prach

mi navál v prsou uzavřenou schránu.

Tak jako každý rok, co jarem, letem

jsem pěstil v duši vzácným, vonným květem,

tu všechnu krásu podzimem zřím sklánu!

Chce tomu osud: podzimem

nehnízdí láska v srdci mém,

vždy podjesenních větrů ostrý bič

ji žene pryč. –

To sudba moje – nač

tesklivý pláč?!

Jak tomu uvyk’ jsem, my bez bolu

dnes loučíme se navždy pospolu.

To dlouho nebude, jen málo dní,

co trnout bude bolest v živé ráně,

co bytost Tvá mi dusnou pochodní

dech bude krátit, dýmem plnit skráně,

co tísnit bude duši těžké snění,

čas lékařem se k bolesti mé schýlí

tak jako vždycky s plodnou, rychlou pílí.

To nedlouho jen, krvavé co rdění

červánků chví se ve vod zrcadle,

když slunce zapadlé!

Nuž tedy s Bohem! – Bez bolu

dnes loučíme se navždy pospolu...