Farisej a publikán.

Muži dva kdys modliti se chtěli,

A touž dobou do svatyně spěli.

Jeden farisej byl, hrdý pán,

Druhý – pohrdaný publikán.

Farisej ten, hrdě stoje,

Uvažoval činy svoje,

A tak sám se modlil v sobě:

„Bože, díky vzdávám tobě,

Že nejsem jak lidé jiní,

Jenž hřích páší a zle činí;

Jak ti dráči, násilníci,

Škůdci a cizoložníci,

Aneb jak i tam ten publikán. –

Držím vždy na kázeň řádnú,

Postím se dvakráte do téhodne,

A desátky dávám hodné

Ze všech věcí, jimiž vládnu.“ –

Publikán pak povzdálečí stoje,

Očí k nebi pozdvihnouť se boje,

Jedno bil se v prsy svoje

A modlil se skroušenými slovy:

„Ó Bože, buď milostiv mně hříšníkovi!“

Již ale řku vám

A na jisto dokládám:

„Od Boha, od Hospodina

Publikánu odpuštěna jestiť vina.

Farisej však v drzé své hrdosti

Z chrámu navrátil se bez milosti.

Neb ponížen bude, kdož se povyšuje,

A povýšen bude, kdož se ponižuje.“