Fata morgana.

Kahance světlo blouznivě se míhá,

v mém srdci opět starých citů spor;

slyš! dlouhou síní teskně se rozlíhá

divokých vichrů z venku rozhovor!

já k světlu skloním zamyšlené líce,

přes ně se sveze slza vylkaná

a zjevy divně dál se vznášejíce

mizejí v tmách jak fata morgana...

Tu svůdných žen zřím jarobujné vnady,

tu struna zní, tu zlatá kypí číš –

nadějí klamných rozbořeny hrady,

a bleskem v mraku psáno: zvítězíš!

kahanec zhasnul v divém vichrů letu

jak role žití smutně dohraná,

a mně se zdá, že věčnosť jiných světů

jest vznešené jen fata morgana!