FATALISTŮV ŽALM.

Nicoto strašná, jsem tvé prosté dítě,

v tvé prázdné důlky stokrát už jsem zřel,

leč nebojím se – lidé neznají tě,

sen tvojí pravdy kol nich nepřešel.

Já zřím ho zas a jako ženu krásnou

tě tuším teď a cítím v náruči...

Nač o včerejšku novém někde sníti,

jež z hrobů potom zas prý vypučí?

Nač budit lidstvo potom v život nový,

kouř sopek křísit z mrtvých ostrovů?

Co lidská tvář tam nového mi poví?

Nač v marný vír zas vpadat poznovu?

Jsem spravedlivý... Jdu-li k branám Hádu,

co na vás, bozi, tvář chce zmrtvělá?

Dál mám-li živ být, nechť je živa se mnou

i veverka, jež v týž čas umřela!

Charone, brachu, lvy proč nepřevážíš

a ptáky, s výšek lovci sražené?

V svět onen člověk, člověk jen smí vjíti?

– Pak nechť jak zrnko písku ztracené

mé srdce vůbec kde chce odpočívá,

nečeká na nic, nejmíň na divy –

mé oči ať se jako vlčí zavrou

a tělo moje kde chce práchniví!