Fatima.
Rcete! Co to má tam býti?
Jaký hlahol v draze zní?
Co se má s tou dívkou díti,
Co ten zástup vůkol ní? –
Děva ta vnadného zření
Rozhněvala Sultána,
A teď za své provinění
Mečem má být trestána.
Ha! Tu stojí v kráse celé,
Jakby ji byl kojil ráj,
V tváři její lesklobělé
Obrazí se celý máj;
Oči se ve modru stkvějí,
Ňadérka co padlý sníh,
Vlasy líbají krk její
Bělavých u prstencích.
Outrpnost tvář každou cloní,
Ba i kat sám povzdychá,
Z očí všech se slza roní –
Ona jen své suché má.
Oh! Teď lid se rozstupuje –
Neb na hrdém černoni
Soliman se přibližuje;
Soudit jde – o běda jí!
Kol se ticho rozestírá,
Bázeň kolem panuje,
Divoce dnes Sultán zírá –
Neb mu smrt po boku jde.
Jako vládce přísně mstivý
K popravišti přijel dnes,
Pohled druhdy milostivý
Svůj dnes s sebou nepřines.
„Musíš, Fatimo umříti –
Praví tváří zkalenou;
Já tě chtěl za ženu míti,
A tys opovrhla mnou.
Ale milost má být tobě,
Láskouli mě oblažíš,
Zdali ne – v té umřeš době;
Kate, co máš činit, víš!“
Sultán na odpověd čeká;
Fatima ku nebi zří
Klidným vzhledem, na zem kleká,
Hrdlo sněžné obnaží;
Již se meč ve výšce svítí,
An krev její píti má,
Ach již kat chce hlavu stíti –
„Zadrž!“ Sultán v tom volá.
S úžasem naň všecko zírá,
Uleknutí naději
Klidnou náruč odevírá –
Sultán hlídá vlídněji,
A přes bledé líce jeho,
Líce druhdy růženné,
Kane z oka modravého
Slza v době blažené.
„Tedy já jen – praví temně –
Já mám být nešťastný jen?
Otrok nejchudší z mé země
Láskou dychá opojen;
Vydobyl jsem rukou smělou
Hradby města mnohého,
Než jsem nemoh’ mocí celou
Srdce dobyt žádného.
Ba, že lehká věc to není,
Přemoci se samého;
Zdusit pomsty lichotění,
Cíl jest ducha velkého. –
Chci se o to pokusiti,
Alah mi snad sílu dá!
Fatimo! Máš milost míti,
Odejdi – jsi svobodná.“
„Zdráv buď! – znějí zvučně hlasy –
Zdráv buď Sultán k slávě nám!
Soliman ží dlouhé časy –
Neb on přemohl se sám.“
A jak když se slunce zračí
Skrze mračna hustá drát:
Fatima skrz lid se tlačí,
Jme se k Sultánovi brát.
„Tys mne – kleknouc praví k němu –
Obdaroval svobodou,
Zas ji dávám pánu svému –
Otrokyní chci být tvou.
Dávno jsem tě tajně ctila,
Tys mně se co Mahmud stkvěl,
Proto jsem jen protivila
Se, že jsi mne nutit chtěl.
Ale bez nucení tobě
Ráda, pane! život dám;
Přijmi děvu věrnou k sobě,
Srdce čisté – vše co mám!“
Sultán zdvíhá vzhůru si ji
A ji tiskne v ňadra svá;
Zpitý volá lid: „Ať žijí
Soliman a Fatima!“