FATIMA.

Vaddo, sličný pěvče ghazel,

kam to spěcháš z Mekky?

Jde tvůj velbloud pískem pouště,

přes hory jde, řeky.

Před tebou se bere průvod,

co tě za ním vábí?

Chalif Valid navrací se

od posvátné Kaaby.

Mračný chalif... Znám tvou touhu

špatně utajenou –

ta tě vede za Fatimou,

chalifovou ženou.

V jedno místo karavany

je tvůj pohled vbitý,

štěstí ještě, že tvůj velbloud

tvor je ostražitý.

Fatima zas na zad zírá

v sladkém vytržení –

Vaddo, sličný pěvče ghazel,

jste snad srozuměni?

Do Damašku vjížděl chalif

v středu karavany

a sto kroků za ním Vadda

vjel do šeré brány...

Kdy jsou sladší políbení,

věru těžko říci:

zda při zlaté záři slunce

nebo při měsíci –

A kdy nádherněji voní –

vlasy rozpletené –

a kdy vášnivěji láká

ňadro odhalené –

A že nevěděl to také

Vadda, pěvec ghazel,

za slunce i při měsíci

ku Fatimě vcházel.

Však žel! Není zbytečnosti

na tom světě větší,

nežli že dal Allah lidem

všelikých dar řečí...

Vešel jednou chalif Valid

v komnatu své ženy,

do všech koutů rázem poslal

pohled rozzlobený –

všude prázdno. V rohu truhla

práce drahocenné,

Fatima si na ní spletá

vlasy rozpuštěné.

– Chtěl bych některou z tvých věcí –

zrak šel ke stěn uhlu...

– Všecko patří pánu mému –

– Nic, jen tuhle truhlu. –

Vstala. Pevně zíral na ni

pohled jeho ztuhlý.

Tleskl v dlaně. Vešli sluzi:

Chopte se té truhly!

V středu sadu jáma zeje,

s ní k té jámě jděte.

Palma by se ukryla v ní.

Tam ji zakopete. –

Vyšli. – Jdou tak různé řeči...

Možno: nic v ní není...

Jisto však, že zakopáme

důvod podezření. –

Zmizel. Na své vonné lůžko

těžce usedla si,

zamyšleně pletla dále

havraní své vlasy.