Fatum.

Dnes nechce zde juž ani tráva růsti,

a stíny bloudí v chodbách vědomí,

jež v zelenavé nekonečno ústí,

a z koutů houká špatné svědomí.

Já bloudím domem s rozcuchaným vlasem

a hledím oknem v prostor šedivý,

kde zableskne se rudá záře časem

a zalká nápěv mdlý a tesklivý.

A ticho trapné, ticho vládne všady.

Stříbrný měsíc kráčí mými sady.