FAUN A BÁSNÍK.

Faun starý nad jezerem

a v sítí větví šerem

se smál a smál,

a básníku, jenž kolem

šel s dumou svou i bolem,

ten úsměv prál:

Zřím v hruď tvou snětí clonou,

vím, v píseň rýmů sponou

co bys rád spjal,

znám vše, co tady kdysi

se zběhlo, co teď mísí

v ten kraj svůj žal.

Vím, stín a šero snětí

co mohou vyprávěti,

že ideál

své duše v svadlém listí

ty umíš najít, čísti,

co čas tam psal,

že uhodneš, jak ona

sem přišla, v pole vonná

se duben smál,

na flétnu, mému retu

jež schází teď, kol v květu

já hrál a hrál.

Zde našli se. – Čí vinou?

A za houštinou stinnou

ji na klín vzal,

a ňadra, ruce, ústa

šeř buků skryla hustá,

já stráží stál.

Já denně je tu vítal,

jich polibky jsem čítal,

jich hříčky znal

a zřel, jak po souboji,

v ňadrech ránu dvojí,

on umíral.

Vím, jak zdivočel celý

ten smutný park a ztmělý,

kde výr jen štkal,

jak z jeho pánů každý

ho objel, jakby vraždy

se tady bál.

Kde buků řady řidnou,

sám bdím tu s tváři klidnou,

té pouště král,

zřím do přírody nitra,

v noc hvězdnou, rosná jitra,

v nichž obzor vzplál.

Zřím v les, jak listí padá.

Když přijde vesna mladá,

jak hlavu vzpjal,

se vzrušil v smutném tichu,

jak přece mému smíchu

by naslouchal.

Zřím v život buku, břízy,

znám tajné cesty mízy,

kde život spal,

zřím v hnízda větví tísní,

a nevím, co bys v písni

víc povídal.

Tak se vším, co se mění,

já vstříc jdu zapomnění,

však proč bych lkal?

Já byl – však cítím posud;

svůj za tvé písně osud

bych sotva dal.

Ó mlč, než v dojmů tísni

bys ve banalní písni

se zpovídal,

buď k vlastní duši cudný,

hleď z mlčení pít studny,

spěj tiše dál!