FAUNOVA ELEGIE.

Zde v lesích ještě milenku jsem neměl,

ač na zvědy své všecky touhy ženu

a do lesa řvu, jenž už nocí ztemněl:

„Část svého JÁ chci, jak má člověk ŽENU!“

Ve skalní sluji, kam svit nezabloudí,

na loži Vášní doposud jsem nebyl –

(O, nudo zpěvů, jež pták z hrdla loudí!

O, nudo temna, jež jsem nespotřebil!)

Výš stoupám denně vzhůru po úbočích

a pátrám v dáli: Teď snad přijde ONA,

jíž myšlénky číst budu moci v očích,

a v jejímž lůnu moje vášeň skoná...

A marně pátrám zaslzeným okem –

Zas nepřišla. Kde neznámá mi mešká?

Les temní se. Noc přebíhá tu skokem.

A na úvozy sedla mlha těžká.

A čekám. Zvěř se dávno v párech pase –

a dcery lidské jdou se k brodům koupat

a vodou chladit vášně v chlípném mase

a na vlnách se nechat nést a houpat.

Jak hloupý život! Dnes tak jako včera.

Jen pouta, když se rozpnout toužím šíře – –

Ta nuda dnů! Ty touhy za večera!

Ta bolest – chtíti víc, než lidské zvíře!