Faust.

Jsem z bláta jenom uhněten a z prachu,

jsem ubožák, jejž neznámý kdos drtí;

sten rozkoše mě na svět vyslal v strachu,

ten první strůjce života i smrti.

Mé žití kalnou věčnosti je pěnou,

mé oči krvavé v tmu záhad hledí

a v srdci s kořistí slz nakupenou

žal: dřímající nábob ukryt sedí.

A mozek můj je orel nezkrocený,

jenž z klece lebky marně výš se vznáší

a žhavým spárem škube její stěny

a hrozbou do nebes jen sebe straší.

A stále nadarmo své síly maří,

by oka žárem pronik’ záhad stohem,

a marně se vším, co je kol, se sváří,

i s duší svou i s neznámým svým bohem!