Faust v Praze.
V staré krčmě na Šmerhově
divný mumraj, divný ples
doktor Faustus z Wittenberka
studentům všem strojí dnes.
Zastavilť se v Praze letem
na své bludné pouti světem
do italských smavých niv;
na koleji ráno mistry
v syllogismus zapřed’ bystrý,
učenosti pravý div.
Na večer pak celou kolej
zval na Šmerhov k večeři,
co tu vína, medoviny,
ani krčmář nezměří;
Faust v studentů seděl středu,
řečnil vychvaluje vědu
a pil v její vznik a zdar,
mnohému až bakaláři
slza po vyhublé tváři
vousem tekla ve pohár.
„Věda – žena nenasytná,
člověk, věčný nedouk,
čím víc dáš jí, tím víc ssaje
šíje tvé i mozku tuk.
S magií však alchymie,
v té se jádro všeho kryje,
toť je dívka, vzlet a skok!
dělá zlato, číší blyskne
a juž zasvěcence tiskne
kyprých děvčat pružný bok.
Těm se oddá, kdo chce záhy
s dobrou jen se potázat –
jejich mistr chce pár kousků,
přátelé, vám ukázat;
rozumějte jenom žertu,
nemyslete, že hned čertu
propadnete duší svou,
všecko v světě stojí šprýmem,
průpovídky hladkým rýmem,
syllogismu bystrou hrou!“
A jak v sklepě Auerbacha
začal kejkle provádět,
krčmářova kredenc v koutě
na velbloudí rostla hřbet,
samy z pochev letly meče,
z děr ve stole víno teče,
při hlaholu dud a trub
komínem i oknem letí
na sudu a na koštěti
Lilita a Belzebub.
Židle chodí s lidskou tváří,
s velkým břichem sem a tam,
konvice se staví samy
na police černý trám,
tři sta koček, jen to blysklo,
okny na ulici trysklo,
sklo však celé nad úběl,
krčmář, jenž sem vstrčil hlavu,
dívaje se na tu vřavu,
rázem uši oslí měl.
Dvanáct bilo. Hluk a povyk
přešel v teskné mlčení.
Faust dí: Nyní ukážu vám
vrchol svého umění,
předvolám vám duši lidskou,
čistou, pravou, etherickou,
spjatou pouze v stínu tvar,
nebude to lstí a klamem,
Albert Magnus s Nostradamem
zřel ji tak i Abelard.
Na protější stěnu chvatně
velké plátno napíná,
muří nohy kreslí vzduchem,
kruhů tlum se protíná,
magická kol táhne kola
a pak velkým hlasem volá:
Vzhůru z hrobů, duše, sem,
ať jsi Nimrod nebo Abel,
ať vás zrodil Řím či Babel,
ať jste drakem, lvem či psem!
A tak před ztrnulým davem
Alexandr Velký šel,
Hektor, Ajax, Andromacha,
v tváři majíc věčný žel,
v posléz zářící a mladá
Heleny též vzplála vnada
nesmrtelná na plátně,
v oné chvíli v krásy květu
když se sboru Trojských kmetů
objevila památně.
A brak bohů Olympických
na plátně se potácí,
v tom křik’ někdo ze zástupu:
Chceme látky domácí!
Výborně! hned dav se durdí:
Nač to dávné haraburdí?
Viděti chcem předky své!
Fausta křik ten nepomate,
bručí páté přes deváté,
nové duše v oběh zve.
A tak Libuše se zjeví,
hvězdu zlatou na čele,
kníže Václav jak v boj hřímá,
kol svých skrání anděle,
Břetislav pak s Otakarem,
mohutnost se síly žárem,
chlouba zašlých století,
v posled Karel, otec země,
nachýlené k zemi témě,
jak žil všechněm v paměti!
Křik a úžas – kdosi z davu
vykřik’: Mrtvé nechte spát;
já bych rád, ať zjeví se tu
Václav král a jeho kat!
Faust se usmál: Vždyť je tady!
Pijáků všech dlouhé řady
hned se obrátily v kout;
jako přízrak král tam seděl,
v číši hleděl, vše ač věděl,
ani brvou nechtěl hnout!
V tom křik’ jiný: Na tvém plátně
ať se zjeví mistr Jan,
jehož mocným vlivem byl nám
Kutnohorský dekret dán!
Hluk a jásot, číše znějí,
nadšením se ňadra chvějí:
Dlouho živ a zdráv nám buď!
Hrůzy Říma, hrůzy pekla
přemoh’ on a jím zas vtekla
otců síla v chabou hruď!
A juž na Faustově plátně
každý vážné rysy zřel,
až tu v lesku nadpozemském
Bethlemský stál kazatel,
spanilá tvář Bohem vzňata!
Všecky jala hrůza svatá,
mlčky k druhu tisk’ se druh,
cítil každý, že v té chvíli
v směšnou jejich kratochvíli
nesmrtelný vkročil duch.
Ale běda – kolem plátna
jaký rudý hraje žár?
roste vlnami a hltá
kolem látky vetchý cár!
Hoří! vykřik’ dav a vstával.
Divoce Faust rukou mával,
zmizel obraz, zmizel žeh.
Co ten plamen, pekla hráči?
Klidně Faust dí: Vždycky kráčí
světem velduch v plamenech!
Jedno, ať mu blbců zloba
pod nohou je roznítí,
či ať z ňader šlehají mu,
jen když tmy kol osvítí!
Proto genius se zrodil,
aby pochodeň v tmy hodil,
které kryjí staletí,
aby plál a hřál a svítil
a pak žáru, který vznítil,
první stal se obětí!