FAUST

Tiše jdou ke mně stíny večera.

Jdou neochotně – a tak jim to sluší.

Jdou k zdroji stesku, který vyvěrá

na místě nejtajnějším v duši.

Jdou stíny tři – a každý z nich je černý,

černý jak hřích a nevěra a zášť.

Stín malý, velký, vždy tak neúměrný

ďáblu, jenž za ním jde zahalen ve svůj plášť.

Je to plášť starý, známý, tragický,

a rozpíná se v netopýří křídla.

Byl, jest a bude proklet navždycky,

neb Markétka jej jednoho dne zhlídla.

Ten trojí stín mi nese smrti vzkaz,

Markétky touhu, abych přišel za ní –

a třeba někde bídně srazil vaz!

a třeba pošel hlady, mysle na ni!

Hlad je to velký, vypsati se nedá,

života vůně tak jej rozdmychá!

Nuž tedy srdce živé ať se zvedá

do vůně života i do ticha!