FAUSTOVA ZEMĚ.

Až do posledních žití svého chvilek,

ó, Fauste, pravdy lačný duchu smělý,

když snahy tvé se k výši rozletěly,

ó, jaký byl’s to přec jen velký snílek!

Zřel’s v dáli močál, pustý země dílek,

ten vysušit chtěl’s, láskou k lidem vřelý,

tam lidé šťastni žíti spolu měli,

tam vládnou Mír měl, Svoboda a Mílek.

Svět stále míň chce, a tak se to děje,

z nás malých Faustů naší malé doby

že každý dnes už jenom to si přeje:

Když víru ztratil, zlo jej štve, jed soků,

jen dva, tři lidi chránit v teplu koby

a polibkem jim sušit slzy v oku!