Feidias před sochou Zeva Olympijského.

Sloň, zlato, mramor s drahokamy všemi

jsou pouhý prach před myšlenkou mou ryzí;

tvá duše vzdouvá záhyby tvé řízy,

a před tou jedině jest člověk němý.

Třes kšticí, brvou, mořem třes a zemí!

Jak v slunci prach to jednou všecko zmizí

pod kosou času, který všecko sklízí,

vše halí ve tmy zmaru perutěmi!

Má myšlenka je nesmrtelná pouze,

jak ty, ó bože, který mojí touze

jak milci milenka jsi vzdal se celý.

Ty třeba sám nepřečkáš Fata vzteky,

jež zhltí vše, přes tebe přejdou věky,

ne přes chvíle, v kterých jsme spolu bděli!