Felibrové.

Tak s lidem srůst, tak býti jeho mízou

i jeho kořenem!

brát sílu z něho, zpět ji vlévat ryzou,

být rosou, plamenem!

Své písně slýchat na rtech všeho lidu

i z prosby žebráka,

jak cikáda pět štěstí své i bídu,

a zříti v oblaka,

žít v písni své, tou čistá světit čela,

třít pyšná popelcem,

a mřít a snít: má píseň nezemřela,

a zůstat umělcem!

Ó u nás není pro felibry půdy,

máť jiné slunce Jih,

mráz, chladný vítr dýchá v naše hrudy,

a na rtech hasne smích.

Vždyť u nás pěvec dosud podivínem,

jej trpí pouze dav,

a chce-li zjařit umění se vínem,

má pár jen věrných hlav.

Vždyť u nás hrstka umělců se tříští,

a závist – to je chlad,

my v zmatku zříme v temné doby příští,

náš pustne vinohrad.

Jak jinak v zemi barvínku a Číše,

tam Mistral zvedá Číš,

ten otcem všech, onť králem volné říše,

toť Umění je říš!