Felice Bisazza.

Sfer hudbu jistě slyšel, v lidské stesky

mu zněla sladkou melodií dětí,

o ráji pověst slyšel vyprávěti

a v očích se mu vzňaly jeho blesky.

A světem šel a na všem zář a lesky

zřel, z květů jeho duši vůně letí

jak sestře vstříc, byť nechtěl, musil pěti

a vírou zlatit srázné žití stezky.

A zemřel. Mezi hvězdy v azur s chvatem

se lačný vznesl, v světů víru srázném

bůh musil ustat a se v dumy vnořit.

Neb duši jeho plnou nachem, zlatem,

on sklamat nemoh’ všehomíra prázdnem,

a jemu k vůli musil nebe stvořit.