FELICE BONI.

Kdož jdete sráznou stezkou od Marana,

kde Panaro se točí mezi skály,

nad nimiž zvedá Cimone skráň holou,

háv mraků trhaje, ó zastavte se;

a jestli ještě v hrudi vaší roste

květ soucitu, jenž za rosu má slze

a mystickou svou vůni v duši vlévá:

tu zlezte příkrou stráň a kamenitou,

již vymlel ručej, dítě jarních bouří,

za stromů kořeny se chytejte a v slunci

výš stoupejte až tam, kde prostřed skály

na pláni leží malý veský hřbitov

jak chudý květ na prázdné, holé dlani.

Tam u nízké zdi pod pinií starou

hrob najdete – teď srovnaný snad s hlínou –

kříž uzříte, teď vichrem povalený,

a písmo na něm, teď snad smyté deštěm.

Nuž posaďte se, utřete pot s čela

a otevřete míru, který odsud

jak valná řeka rozlívá se kolem,

své srdce otrávené sporem žití;

zde jeho zdroj, nuž oddechněte z hloubi

a v stínu oliv, vrb i akacií,

jež hlídají zde mrtvých tiché snění,

vám budu vypravovat, proč má píseň

vás vedla touto kamenitou strání

sem k tomu hrobu... Ten, který v něm dřímá,

byl starý blázen, slul Felice Boni,

byl dětí miláček a terčem vtipu

všech dospělých. Dny celé v zimě v letě

nad splavem sedal pode mlýna hrází,

vždy s holou hlavou sedal v slunci parném;

byl vždycky bos, leč šat měl vždycky čistý,

ba srovnaný s komickou pečlivostí.

Vždy na témž místě sedal, tiše zpíval,

co, ví sám bůh. On nežebral; jen zvolna,

když kolem něho někdo kráčel do vsi,

zved’ hlavu svou a veliké a sivé

své oči vážně, důmyslně upřel

na poutníka a usmíval se tiše:

a každý nechal – byť i ostrým vtipem

dřív ranil jej – v svém srdci klíčit zvolna

květ soucitu, jenž za rosu má slze

a mystickou svou vůní blaží duši.

Byl vesel vždy a nejradši měl děti.

„Hle, dobrý blázen!“ říkali mu všickni,

neb od hlídačů sbít se nechal jednou,

by třešní, jahod, mišpulí a broskví

moh’ natrhati a rozdávat dětem.

Když dostal halíř, kroutil vážně hlavou,

jej na vše strany obracel a mrzut

pak jal se zašívat jej do své vesty;

když ale rolník, který spěchal s pole

a v náručí svém nesl vodní meloun,

se zastavil, kus uříznul a dal mu:

tu Felice se usmál jako dítě

a hltavě své bílé zaryl zuby

do chladivého karneolu, v kterém

jak bílé perly mihala se jádra,

a zlatá šťáva přes ruce mu tekla.

On smál se hlasitě a smál a výskal.

Jak často záviděl jsem tomu starci,

jenž vyhříval se v slunci celý život,

jenž neměl vědomí té lidské bídy,

ni nudné „dnes“ ni hrůzyplné „zítra“;

tak sedal zde a s okem jasným patřil

na slunce, nebes báň tu neobsáhlou,

na řeku, skály, na vzdálené hory

a cos jak odlesk svítání mu plálo

ve sivých očích – Večer v podjeseni;

kraj rozlehal se výstřely a hudbou,

zpěv s tancem v závod šly, byl první večer

při vinobraní. Velký Dionyse!

Já nevím, kde tvůj hrob, však vím, že dávno

jsi opustil jej proměniv se v radost,

jež šlehá z duší, z pohárů a z očí.

Hle, plné koše hroznů, ještě nové

a stále plné, zlaté, namodralé,

hrající v slunci nachem, plné pelu

jak dívčí tvář, jíž polibek se netknul.

Na strmých žebřících se jako v tanci

vždy dva a dva s děvčaty hoši mihnou;

ta plný košík na hochovu hlavu

hned postaví, on zas jí podá prázdný,

a rychle střídá se to, takže oko

zří snědé paže jen, jak míhají se.

Kde vzal se tady starý pifferaro,

to nikdo neví; rád jej vítá každý.

Přes hlavu hodí sobě strážci vinic

srst zvířecí i s rohy, straší dívky

a honí cizí vetřelce, ve mnohém

Satyrům podobni. Smích neustává,

zpěv vpadá v dud a píšťal skočnou notu,

a když jsou přeplněny všecky koše,

tu tanec všech pak dílo korunuje.

V ten večer opět seděl starý Boni

na místě svém u splavu; usmíval se,

jak též by sdílel radost vinobraní.

V tom zdaleka se k němu blížil průvod:

na hlavách koše nejkrásnějších hroznů

šly dívky s hochy ve objetí družném,

v před pifferaro s pištci, naposledy

pak strážci vinic ve svém zakuklení.

„Hle, Boni, dobrý blázen, ať jde s námi!

jen on být může králem vinobraní!“

zněl jeden křik, a hluk mu odpovídal.

Leč dobrý Boni ani sebou nehnul;

zřel k západu na oblaků pouť klidnou,

jen usmíval se. „Boni, tu máš víno,

pojď s námi!“ křikli, a dešť hroznů letěl

v klín bláznu. Boni se jich ale netknul,

ni brvou nehnul, jen se díval v západ.

„On nechce jít, nuž my jej uneseme!“

a strkali jej, tahali a rvali –

však Boni nepohnul se, usmíval se

a stále stíhal mraků růžné vlny.

„Však my jej vyplašíme!“ vykřik’ jeden,

a skokem pět jich stálo nad stavidlem,

a bleskem spadla celá stěna vody

přes jez, pod kterým seděl dobrý blázen.

Ni výkřiku – jen nad vlnami mihla

se na chvíli ta holá jeho lebka,

jak měsíc když se nahne z mlhy zimní,

a voda vířila a vřela bouřně

v svém řečišti – a podél břehu stáli

se zatajeným dechem, polekáni,

jak zasáhnuti bleskem vesničané.

Dnes bylo po všem, po tanci i zpěvu.

Pak našli jej. Tvář jeho byla klidná,

s týmž úsměvem, s kterým se díval v západ...

A tomu bláznu, který tady leží,

já psal jsem na kříž rukou neumělou:

„Felice Boni tady odpočívá;

za duši jeho vy se pomodlete,

kdo jdete kol!“... A proto jsem vás zaved’

v své písni drsnou, kamenitou strání

na pláň, kde leží malý, veský hřbitov,

jak chudý květ na prázdné, holé dlani,

a chtěl jsem, aby vykvetl vám v duši

květ soucitu, jenž za rosu má slze

a mystickou jenž vůní blaží duši.