Ó felix culpa...

Ta vina těžce leží na mé hlavě,

ne jednoho, než otců všech a dědů.

Krok za krokem jde zákeřně v mém sledu,

z dnů hrozí příštích, nehty brousíc dravě.

Ať zoufalá lká duše usedavě,

ta s výsměchem dí: Bič si na tě předu,

ač ku hříchu tě z hříchu sama vedu;

ty dobro chceš, já v zlo tě strhnu hravě.

Vin tajemných to předků věno kleté!

Až po kraj naplnili kalich hněvu,

syn ke dnu pít má hoře mnohaleté.

Jich po dnech hýřivých jdou léta postu.

Co v hříších sili, – stačí na úlevu,

že po mně nevzklíčí ten plevel k zrostu?