FÉLIXU QUINTANOVI

U babylonských vod

jsme truchle sedávali

a temný doprovod

k úderům srdce hráli.

Pro drobné bolesti

jsme drobné verše měli,

však žíti, unésti

jsme chtěli vesmír celý.

Vše zklamalo. Náš sen

mdlá utloukl si křídla,

vzruch každý otráven

a vyschla všecka zřídla.

Hlas jeden z daleka

(tak domov mluvit umí),

hlas volá člověka

a člověk porozumí.

Kdes na dně duše tvé

pohádka dětství dřímá,

snad jaro rozkvetlé,

snad zasněžená zima

a kraj ten kouzelný,

zahrady, vsi a města,

tvé oživuje sny

a volá: Zde je cesta.

A najdeš písně zas,

jež v kolébku ti zpíval

kdys kraje, lidu hlas.

A setřeš slzí příval

a choré srdce tvé

se přivine k své zemi,

ať Londýn hladem řve

a zní kletbami všemi.