FENIX.

Šum borů z dálky v jemný akkord splýval;

dnes mořem obloha, kde každá hvězda vlnou.

Já z horské chatky v tu noc čaruplnou

se do údolí díval.

A nevím, kde se vzala,

báj přišla ke mně plná snů a kouzla;

zda s lesů skřítky pod balvany spala,

či s klínu noci sklouzla?

A šeptala mi v sluch

o rajském ptáku tajuplnou báji,

jenž s člověkem byl v ráji,

se zhlížeje rád v jeho svatých zřídlech;

však vyhostěný v nečistý náš vzduch

k nám časem zaletá na purpurových křídlech,

půl pták a z pola duch.

On řadu let již mnohou

od pólu k pólu létá pod oblohou,

i vlasatice z cest

se před ním uhnou v mocném zaplání,

a v svorné pokoře se před ním uklání

i valný zástup hvězd.

Jak plápolavý květ

on letí oblohou vždy jednou za sto let;

a když svou mdlobu cítí,

tu z větví cypřišů si srovná hranici,

ze slunce paprsků si vonný požár vznítí

a v něm dokoná let svůj zářící.

Leč mine krátký čas

a peruť nachovou on v blankyt noří zas.

Když letí nad zemí,

i hymna pralesů ve hrůze oněmí,

i skály kloní se, na nichž má kondor stan,

a jeho čaroletem

zem dotknuta se novým zaskví květem,

jak ňadro dívky pod miláčka retem

se chvěje ocean.

Ó ptáku zázračný,

jenž piješ věčnost z rajských pramenů,

jsi poesie snem, jsi bájí z edenu,

či přelud oblačný,

jenž v kraj náš slétá, krajů cizích zjev?

Ó můž’-li nočním vzduchem

můj slabý, zmírající zpěv

v té dráze v oblacích, kde duch jen mluví s duchem,

tě dostihnouti – on se nezleká;

neb jistě vím, tys bratrem mým,

tys bratrem člověka!

I on, jak báj dí šedá,

byl z ráje vyhostěn, jejž marně dosud hledá;

v hvězd taje neprůhledné

rád hrouží se jak ty, rád letí do azuru,

co pod ním halí v chmuru

se horký jih i točen pásmo ledné.

A když jej život zmučí,

když pochyb démoni ret jeho kojí žlučí,

on projde směle všecky hlubiny;

tu v písni Homerově světem hřímá,

a zítra v jeslích Nazaretu dřímá,

vždy velký, jediný!

Ó kolikrát juž na hranici stoupal,

by hvězdné křídlo skoupal

ve pravdy etheru! Však znova žije dál,

svým světlem zjasňuje tvář země starou

a hraje s hvězdami a vládne mořem, parou,

nebe i země král!

Ty velký, neskonalý!

tu hymnu přijmi, jež z mých ňader valí

se tobě na počest;

ne před mořem, ne před oltářem hvězd,

před noci tiché zářnou velebou –

já kloním v pokoře se jenom před tebou!

Ó kdyby peruť tvá mne dotknouti se chtěla,

tu píseň moje k obloze by spěla

se silou demona a křídlem archanděla!