Ferdinand Březina.

Ferdinande Březino,

zpomínek mých hrdino,

s kašketem tím placatým,

s kaputem tím šosatým.

Kdys u hořké sedávával

chutě jsi si dodávával

k sklence ještě poslední

takto mluvě s sebou:

„Ferdinande, neboj se,

Březina je s tebou.“

K uchu stlačiv čepici,

pochop vzal jsi ulicí.

Což ti byla tenkrát úzkou,

což ti byla dlažba kluzkou;

k tomu tma tak jako v pytli,

teplo až ty struhy chytly,

větry berou pánům báň,

kam tě zakolebou? –

„Ferdinande, neboj se,

Březina je s tebou.“

Lehký škraloup na louži,

našince to nesouží,

tudy cesta nejhladší,

ku chalupě nejkratší.

A již na led cupy, cupy,

pod nohou však chrupy, chrupy,

cupy, chrupy, prask a žbluňk!

Br, což kosti zebou!

„Ferdinande, neboj se

Březina je s tebou.“

Leze z vody hastrman.

„Hoši, hoši, tatrman!“

Oko mžourá po kosu,

voda kape ze šosu.

Březinová z okna kouká,

pěstí hrozí, zlostně brouká.

Zle, ach, zle je, tatíku,

koště hnulo sebou:

„Ferdinande, neboj se,

Březina je s tebou.“