FEUILLETON.

Červnový večer byl. Hanou jsem jel,

v poledne měli jsme sprchu –

teď se kraj jak čerstvý obrázek skvěl

až k patám dalekých vrchů.

Pšenice kolkolem v šíři i dál,

pšenice, kam oko chvátá –

jak by tu zvlněný hymnus teď stál

vzácného plavého zlata.

Jak by v plášť královský zahalila

kypící máť Haná sebe,

a trochu si tady zapyšnila

před modrým zrcadlem nebe...

Dál jsem jel – v cizích jsem krajinách žil –

sám sobě často se ztrácel –

a jednou – v září to večer zas byl –

Hanou jsem domů se vracel...

Leží tu žebrácká odraná, mdlá,

v bědný cár zhaluje sebe

a němě žaluje muka svá zlá

na soudu mračného nebe...

Nu, podzim – řekl jsem. V město jsem šel,

zrak do tmy po světlu noře –

a tu jsem najednou porozuměl,

proč venku leží to hoře:

živo tu v hospodách, v kořalnách zvlášť

živo až k hodině ranné –

Hanáci probíjí královský plášť

té svojí matičky Hané...