Fialce v listopadu.

Opozděná na záhonu

fialovým okem zříš

na vše v úpadku a sklonu,

sotva víš,

vypita že jest až ke dnu,

dřív než rukou mdlou ji zvednu,

mého žití číš.

Utrh’ jsem tě, však v tom cítil,

dávno již mi nepatříš,

za ruku bych druha chytil,

kýv’ mu blíž;

jeho jest, co v tobě vnadí,

on ví, co jest láska, mládí –

u mne pozdě již.

Tak tě vracím, květe zimní,

v lásky, mládí vrať se říš,

na sladších si ňadrech zdřimni,

která výš

zvedají se v blahu jemu;

sen, jejž vdech’ jsem květu tvému,

raděj zapomniž!