FIALKA.

Něžná fialinka v háji za jarního světla

V stínu chladném stromů šumných neznána vykvětla.

Jen ranního slunce houštím když se draly záře,

K políbení jim podala spanilé své tváře.

Proč, fialko, drahý kvítku, v stínu se ukrýváš?

A do světla z houšti smutné nesměle se díváš?

Hleď! zde krásnější je jitro, veselejší žití,

Nemusíš tu v samotnosti neznána zajíti.

Takto řka, vyrval jsem kvítek místečku tichému,

Světlu blíž jsem ho umístil, slunci vstříc jasnému.

Než však slunka záře žhoucí za hory zapadla,

Má fialinka, stínu zvyklá, v jasnotě uvadla! –