Fialky.

„Fialky, fialky!“

„Aj, fialky! Čí jsi, mé dítě?“

„Z hor hajných; chorou matku mám;

šla do lesa jsem na úsvitě,

kde fialky vždy hledávám.

Sníh roztál, chladná byla rosa,

a studilo to do nohou –

vždyť také v zimě chodím bosa –

nuž kupte, slyšte ubohou!“

„Fialky, fialky!“

„Jsou první?“ „Nejsou! Ty jsem dala

juž na zánovní otcův hrob;

vždyť říkával: „Viď, moje malá,

ty nenecháš ho bez ozdob?“

Tož od nešťastné oné doby,

co paď nám dubem rozdrcen,

vždy pro něho ty první zdoby

mi v háji hlídá starý klen.“

„Fialky, fialky!“

„A odkud jsi?“ „Tam z oné chaty!

Kol všude dlouho leží sníh,

v něm vítr běhá jedovatý,

až stráně zlíbá zlatý jih;

co darem dneska – jako maně –

mi z teplých světa končin snes',

ta kvítka – pohleďte jen na ně –

jsou natrhána ráno dnes.“

„Fialky, fialky!“

„Ty chvíš se?“ „Chvím! Zle, zle jsem stydla,

moc sychravý byl ranní čas,

leč pták, jenž v houští tříbil křídla,

svým výskáním mě zahřál zas;

já za ním kráčela jsem stále,

vždyť tam, kde zazpíval, kam slét',

vzrost' slunnou touhou nenadále

ten – pohledněte – milý květ.“

„Fialky, fialky!“

„Jen voní-li?“ „Jsou plny vůně,

a nezvadly mi, bohudík!

Nuž kupte, matička mi stůně,

a není chleba, schází lík;

ó pomozte nám v kruté tíze,

vždyť nemocné tím dáte dar –

a suché fialky i v knize

jsou upomínkou zašlých jar.“

„Fialky, fialky!“

„Hle, jak jsou temné! Řídké krásy!

Jak ze sametu každý list...“

„Jsou někde ze zahrady asi?...“

„Ne, nelžu, z lesa, buďte jist.

Tož kupte! K ránu se mi zdálo –

ach přehrozně ten sen mě lek' –

že při matčině rakvi stálo

to Jaro s kytkou fialek!“

„Fialky, fialky!“

„Nuž dej, co v košíčku ti zbylo,

ať potěší mě jejich dech,

dost srdce dlouhou zimu nylo

a v těžkých vázlo starostech;

mám také milé, drahé hroby,

též jim buď něžný jara děk –

a srdce tvé ať také zdobí,

mé dítě po veškeren věk

fialky! –“