FIALKY.

Dnes fialkový jarní den

a slunko diamanty střásá,

po kraji půvab rozložen,

fialek věkem hledí krása,

kolkolem sype vůni,

v modru skřivan zas trůní.

Ve hradbách města zátiš jest,

tam zřídka zabloudí kdosi,

však krása kolem tichých cest –

svůj závoj ráda nosí

a v polozvadlé trávě

si často sedne hravě.

Tam vezdili dva kameny

do hradby obložené mechem:

tu rytíř – pohled plamenný –

a paní s tajným vzdechem.

Jak dřív, kdy v hrobce byli,

tak zde své dumy snili.

I zdá se, okem kamenným

že rytíři blesk žárný svítí,

že rád by tupým mečem svým

pokosil vůkol kvítí

a jiskry z duše svojí

stál proti škůdcům v boji.

Na srdci jejím kamenném

jak z rány krev fialka zkvétá,

a motýl černý zbloudil sem,

na fialky květ dumný vzlétá;

jak myšlenka by tichá

zdá se, že kámen vzdychá.

Zda kámen vypoví svůj žel?

Aj! motýl od fialky dolů

v kraj náhrobku teď zaletěl,

tam román o rytířském bolu

ve kámen vtesán tvrdý,

rod paní hlásá hrdý.

A že ji rytíř modlou ctil,

že krásu měla, šperky, hrady – –

a přec i kámen bolem nyl,

jenž po smrti kryl její vnady,

jí scházel čarný kvítek,

nemělať paní dítek.

Dnes fialkový jarní den,

a slunko démanty střásá – –

však paní dumá smutný sen;

což ženě platen rod či krása?

Ji za ženu jen světí

čarovný úsměv dětí.