FIALKY.

Vlažnější už větry vály,

a sníh mizel s městských střech,

pomalu už rozkvétaly

hyacinthy na oknech,

ku konci se únor chýlil,

citrónové světlo vylil

března prvý počátek

do ulic, v nichž zjevila se

v toaletách jarních zase

řada nových děvčátek.

Náhle mě to obejmulo,

z prudka mě to políbilo,

jaro ulicemi dulo,

zas to všecko kolem bylo

jako dávno před léty,

všecko se to rozjasnilo,

pučelo to se květy;

v hlavu mi to zajásalo,

v nitru mi to pučelo,

srdce co kdys rozdrásalo,

ztichlo teď a mlčelo,

jara záchvěv náhlý, přímý,

tryskal ve mně nadšeně,

myšlénkami táhla mými

vůně prvé zeleně,

na studnu jsem vzpomněl v dáli

v koutě sadu našeho – –

v čas, kdy vlahé větry vály,

hyacinthy rozkvétaly

za března kdys slunného – –

zalét jsem tam vzpomínkami,

vzpomněl jsem, tam za horami –

– pohlížeje do dálky –

unavený poutník bludný,

že u naší staré studny

kvetou už zas fialky...