FIALOVÉ KVĚTINĚ,

Ty milý květe,

proč jsi jen zkvetl

zde v rumu hlavic a sloupů,

jež času vír smetl,

a v ruinách svatyň a oltářů, rostra,

kde dávno, ach, dávno bez sledu, echa

řeč rhetorů dozněla ostrá?

Proč zde jen příroda kvésti tě nechá,

sem vsadila tebe,

kde kámen jen, kámen a hřbitov vše tichý

a zbytky chrámu Saturna plného pýchy

se dívá teď nebe?

Jsi přírody měkký

snad soucit, jenž halí a skrývá

rozpadlá zdiva

a trosky v zeleně vděky

a úponky, květy obtáčí lidské zmařené dílo

a všecko, co bylo?

Či výsměch jsi její, jenž vítězně zní ti,

kde do prachu padá,

co velkého věků vztyčila řada,

i z hrstky trávy, jež zdi je zvětralé vděčná:

„Vše zánik a smrt je, já jen jsem žití,

já jen jsem věčná!“

Ó, jen se usmívej, květe,

vše mrtvo je tu a dřímá.

Kde bozi, Brutus i Caesar

a vševláda Říma?

Tam, lidu kde tribuni hřměli,

a legát, vrátiv se z boje,

kde dával rád lidu na svoje patřiti rány,

kde hlučné se hemžily roje

a jásaly druhdy: Svět celý

už panství je naše! –

teď ticho a smutek a zřícené brány,

a ještěrka, v troskách jež skrýše má svoje,

přeběhne plaše.

Zhas oheň Vestálek, liktorů ztraceny kroky,

na Kapitol vzhůru již nestoupá v starostech senát,

pontifex nezpívá hymny své velebné sloky,

jen vítr slyšíš tu stenat.

Tož jen se usmívej, květe,

v prachu a rumu když vidíš ty dávných dnů divy,

na tomto velikém hřbitově slávy a moci

sám jen jsi živý.

Však nebudeš věru

ni ty se dlouho zde smáti,

už zítra snad uschneš a dne se nedočkáš v šeru,

ale ty trosky vznešené, smělé ty sloupy,

dál budou tu státi

a mluviti k duším a srdcím, jež nebudou hluchá,

že povalit moc lze a rozvrátit říše,

ne zabít však ducha,

jenž i z těch trosek, nesmrtný, dále tu vane

v své síle a pýše,

a že i v pádu svém, kdy nad ní jásá

Čas krutý v své zhoubě rozpoutávané,

do věků záříc v mramoru bílém,

mocná a velká je Krása!