Fiametta.

Boccaccio kdys k Fiamettě v lásky žáru sed',

slunce plálo v plném létě, edenem byl svět,

polibek byl hrobem větě, než ji řekl ret.

Vidíš, sladká Fiametto, jak vše kolem plá,

zářivé to žhoucí léto k tobě láska má,

polibky co v písně seto, věky přetrvá!

Jen se smála a si hrála zdobným vějířem,

vlasy jeho rozčechrala v letu chlípným rtem.

Náhle – socha ledu vstala – a vše bylo snem!

Po letech nad foliantem starých věštců snil,

do pekel až stoupal s Dantem, v starých hrobech ryl,

nad agavou, nad akantem ptal se: Zda jsem žil?

Jen v té chvíli, tvůj prs bílý když byl cílem mým,

jinoch blouzní a kmet šílí a co já dnes vím?

Co můj vzlet, když nemám síly? Všecko, všecko dým!

Jen ta chvíle, Fiametto, když jsi byla má,

zářící mé byla léto, které plá a plá...

Polibky co v písně vseto věky přetrvá!