Fijalky.

Co den zřím dámu v černém šatu

kol osmé jíti do kostela,

kde na prahu kříž dělá v chvatu

pod bílým vlasem kolem čela.

Dnes dívám se, jak z chrámu míří,

kde dítě s prosbou, zrak tak světlý,

pár fijalek má na talíři,

ty první, které letos vzkvetly.

Již vím. Té staré smutné paní

již přes rok dcera v lůžku leží,

co den se v chrámě modlí za ní

a pro ni koupí květ ten svěží.

Však ona, až se shledá s květem,

– a jsou to její milované! –

se zachví, jak čas prchá letem,

ty vstaly – ona nepovstane.

Jak venku je, již v mysli skládá,

a kočárů co kolem jezdí!

Ach, že má matku příliš ráda,

hned obrátí se hlavou ke zdi...