„FIJULIJOU!“

Mně nepatří země ani píď,

a má je přec celá zem.

Jak jdu, mne vítá; „Přijď zas, přijď!“

mně dí, se loučíc pozdravem.

Já píšťalku zdědil kouzelnou

a pískám si, jdu-li sám.

Tón její veselý „fijulijou!“

je teskně podmalován.

Když z lidí jen cítím hanbu a stesk

a k jiným pohrdu zas,

a ruka marně chce z nebe rvát blesk

a tlouc jím a vrhati jas,

tu s píšťalkou vyjdu si za bránu,

čmoud komínů, mozků vem ďas!

Zní „fijulijou!“, klobouk na stranu,

a ptáci mi sekundují v čas.

Jdou veselej’ bílá oblaka v dál

a po nebi volnějším jdou;

svět celý slavnějším, čistším se stal

a s ním i má hruď – „fijulijou!“

Zpěv beze slov – slova slabá jsou,

jen tón pro to výraz má,

pro to mé tajemné „fijulijou!“,

jak na mraku duha když hrá.

A jak jdu polem, hor mýtinou,

smích v očku má drobný květ,

on rozumí mému „fijulijou!“

a dívá se v široký svět,

kde blankyt se sklání ke kraji,

zem na hruď chce přitisknout svou –

hor linie v dálce zpívají

své se mnou „fijulijou!“