FILATELIE

Venku je ziskuchtivý shon. –

Co na tom, že kulomet po světě štěká,

co na tom, že na poplach bije zvon.

Okeán lidství svíjí se a vzteká,

leč občan pilný neví, co je vztek,

a čilý v díle

stará se jen o svůj obchůdek

až do poslední chvíle.

Hroutí se trůny, praskají republiky,

v nárůdky, státečky tříští se svět.

Hledíce, jak by nejlépe jeden druhého sněd,

psi imperialismů střehou všecky politiky

krvavou vztyčujíce mordu,

opřeni o věřitelů vlasteneckou hordu,

fuj, Poincaré!

Poslední paňácové restaurace,

Horthy, Mussolini, Cankov, Ludendorff, Kramář,

diktují pod šibenicí

anebo také jen deklamují,

aby jim nebyla douhá chvíle

před smrtí,

před smrtí buržoazie.

Barevný Východ připravuje se svrci

panství blázna a násilníka,

bílého muže, hanebného sáhiba,

jenž v Evropě neví si rady,

ale je první všude, kde čichá kořist –

nestoudný Albion, chamtivá Francie,

Belgie s kaučukem polykající krev,

smrduté Španělsko katolické,

křesťanská hrabivost na všech stranách,

pokrytectví nestydatých.

A v srdci Evropy Německo.

MiliÓny přibité na kříž

vlastenectvím junkerů a velkoprůmyslníků,

Stinnesy, Glöcknery, loupežným rytířstvem dneška,

jež vykradlo národ,

a lup uloživši v dobrých valutách,

zničilo marku a pracující lid.

Umírá Německo.

Vše ztratili, kdož mohli nastřádati,

do bídy uvržen dělník, že zapomněl včas bíti,

kojenci mléka nemají,

stařeny na ulicích klesají,

živé mrtvoly plouží se městy,

ale v barech

vyvolená buržoazie

hýří.

Umírá Německo,

ale soused-maloměšťák,

ohlušený vlasteneckým bubnem Klofáčů

a ostatních příživníků socialismu,

obdivuje Poincaréa

a libuje si:

„Trest spravedlivý postihl Němce.“

Hlupáku,

Vilém s krÓnprincem,

Ludendorff s generály,

Stinnes se všemi imperialisty,

celá smečka těch, kdož Válce chtěli,

dál žere, chlastá, dělá panskou politiku,

ale tvůj bližní,

jediný pravdivý bližní tvůj třídní,

německý člověk pracující,

hyne,

v otroctví klesá,

hladem umírá,

a Německo umírá,

jako my všichni budeme umírati,

nepřerazí-li proletariát

dravci pařáty.

Jen červený prapor s kladivem a srpem,

hvězda betlémská nad kolébkou spasitelovou,

z rudého Kremlu

září.

A Lev Trockij,

lépe než Hospodin z hořícího keře,

mluví odtud k proletariátu

celého světa.

Brány pekelné nepřemohou

sovětské Rusi.

A pro bědné armády západní Evropy,

které zešílí v poslední své válce,

Rudá armáda

ztělesňuje poselství míru.

Pátý akt revoluce,

nejstrašlivější srážka živlů sociálních

počíná,

až do kořenů chvěje se naše hodina –

ale občan pilný myslí na obchůdek,

pobíhá s ranečkem za šlépějemi dějin.

Mění se formy a hranice států,

rodí se státečky, provizÓria,

odbojné vlády otvírají své krámky –

jaká příležitost

vydávat poštovní známky!

Finanční ministři, poštovní úředníci,

z dohodových komisí čilí důstojníci,

vyhnaní potentáti a kandidáti trůnů

i z povolání pálení obchodníci

obchodují a švindlují,

spekulují a falšují,

obchoduje Ábel, obchoduje Kain,

jako ten Herr Klein-Kiss aus Grosswardein.

Papírek pestrý,

novodobý kvítek všech barev,

na všech dopravních cestách rozkvétající,

v celých kyticích se usmívající

z výkladních skříní,

tu důvěryhodný jak peníz, za nějž si koupíme chleba,

ale i smutně falešný jak nevěstčin pohled,

ten papírek malý, po léta opomíjený

hlučnou ulicí,

jen jemnou rukou sběratelovou

pečlivě ošetřovaný,

jen jeho láskyplným pohledem

uctivě zkoumaný –

náhle

jako nakonec všecko v této době,

jako všecky tiché a hlučné radosti,

jako všecka velká i malá tajemství

mnoha srdcí,

bičem spekulace byl vyhnán

na trotoáry.

Zaječel kolem něj ziskuchtivý shon.

A tu i filatelista,

také tichý blázen,

nenáviděný občanem pilným a pospíchajícím,

dočkal se panské přízně:

bílé a buclaté ruce

ministrů, diplomatů, úředníků, kupčíků

vsouvají se mu do kapes,

je ctěn a vážen,

stává se soudním znalcem,

učitelem na středních školách,

oficielním učencem,

odborným spisovatelem,

věrným sluhou Kapitálu a Autority...

Venku je ziskuchtivý shon.

Ale doma

ve čtvrtém poschodí

za zimních večerů u bílé lampy

se svou lupou a pinzetou

nehonorovaný, neoficielní

sedí poslední snílek.

Na bílých listech kvítků pestré řady,

sta a sta, tisíce, každý jiný,

z Egypta, Kanady, Kočinčíny,

jak herbář ze zahrad Šeherezády,

leč mrtvé to není.

Nad nimi skloněn

jak filosof nad knihou,

se všemi světy a národy rozpráví,

s celičkou zemí a se vším tvorstvem,

dívá se, zahloubává a učí,

pozdravuje se s mořem i horstvem,

celý svět klesá mu do náručí

a zpívá svůj strašlivý chorál.

Malajskou džunglí s řevem skáče tygr,

v Habeši troubí poslušný slon,

s mručením medvěd batolí se lesy Libérie,

hroch v dáli hřmí a prchá antilopa,

leopard mňouká na Kongu,

na Borneu orangutan vydává skřek,

ržá žirafa a zebra v Ňase,

ržá velbloud poštovní na cestě Súdánem,

na Newfoundlandu tuleni, v N. J. Walesu emu,

mravenečník na Guayaně, na Novém Zélandě kivi,

šimpanz, krokodýl, rajka, klokan,

tu nebo onde a každý po svém,

od řevu až k pípotu, zesilují chorál,

a v Austrálii všemu se směje pestrý pták,

kokabura.

Pepřová větévka z Libérie se třepotá,

šumíce vlní se rýžová pole v Číně,

úroda kokosovníků duní na vlhké půdě Oceánie,

chřestí vějířové a olejové palmy,

neboť i vegetace chce míti svoje hlasy

v chorálu přírody.

I všecky vodopády světa v něm burácejí.

A hrozná píseň země stoupá, stoupá,

ale vrcholky hor jsou přece ještě vyšší,

a věnec ticha korunuje Ararat,

horu Cookovu a Wellingtonovu

i Fudžijamu.

Veliký jest řev přírody

a veliké jest její ticho.

Ale ještě větší jest řev lidstva,

navždycky ticha zbaveného.

Co slyšíš, snílku, nad svou pestrou sbírkou?

– Tak málo dobrého a tolik zlého!

Zaživa pohřbeny jsou ještě dějiny

pro statisíce,

umlčeny,

znásilněny,

aby nemohly žalovati,

a jako opony ze lží a podvodů

visí před nimi masky,

ledové masky císařů, králů a presidentů:

Napoleon, Leopold II., Franz Josef,

Viktorie, Eduard, Humbert, Alfons XIII.

– Ferrer je mrtev, Alfonso je živ! –

potrhlí Romanovci a burzián Nikola,

Milan a Ferdinand Koburg,

Madero, Carranza z Mexika,

jen Villa chybí,

atd., lepší společnost zkrátka,

tragikomický bluf.

Slavnostní přísahy, revoluční akty, přehlídky vojska,

symboly svobody, především Liberty všude

– pro ty, kdož vládnou –,

makáš křížovou cestu národů vpřed,

probouzení se, tápání,

kozelce demokracie,

zločiny kapitalismu,

a náhle:

kladivo a srp,

Práce,

nejbezpečnější president života,

na všecky strany věší emblémy svoje,

zářící červánky lidstva.

Francie ještě koketuje s frygickou čapkou,

vypůjčenou z Comédie française,

ubohá Itálie zase vzpomíná na starou Romu,

zřídlo násilí, jemuž říkají právo,

Alfonso dosud je živ...

ale nad pestrou sbírkou svou skloněn

snílek filatelista,

řeč přírody znáti se naučil

a dějiny člověka prošel,

hrůzy všecky, ale i vývoje smysl

poznal a usmívá se.

Jak předoucí kočka bílá lampa si brouká,

papírky barevné v řadách zpívají sbor,

dvanáctá hodina včerejška houká,

do ranní mlhy zítřka odrazí vor.

Z čtvrtého poschodí chudobné čtvrti

je vidět daleko, daleko do světa,

kde v křečích dneška porozená doba

pokojným květem rozkvétá.

Tu přistoupil k oknu, volal v dálku

přes město, zločiny, občanskou válku,

ozvěna velebně odpovídala:

Internacionála!