Filemon a Baucis.

Blíž řeky žili na samotě

všem zvyklí nesnázím a zlotě,

a kolem chaty z dřev a hlíny

šla cesta z města do dědiny.

Leč dětí neměli, ač dlouhý

čas vrchem byly jejich touhy,

i čekali; však přešla léta,

a po naději bylo veta.

Když večerní se hvězda zvedla,

plet’ sítě on, a ona předla;

muž na lov šel, když zora vstala,

a žena o dům pečovala.

Tak klidně žili družka s druhem,

kdy slunce pobíhalo luhem

a děti, jdoucí z městské školy,

květ pestrý domů nesly s polí.

Však v zimě na slaměnou střechu

mráz štědrý vrhnul pro potěchu

těch školních děvčátek a chlapců

hrsť sivě zčepejřených vrabců.

A děti do smíchu se daly,

když vrabci na střeše se prali;

jich velké oči, malé tváře,

hned byly učiněná záře.

Tu rybák nejbujnějším z chásky

blah kučeravé hladil vlásky,

a žena, šťastna v takém ryku,

květ líbala jim rudých rtíků.

A dlouho za tou cháskou zřela,

kdy šla i kdy se navracela,

i rybák, u práce nechť sedal,

vždy k oknu dumnou hlavu zvedal.

By hladem vrabčíkové malí

a děti smutkem nestrádali,

vždy v městě, krejcary když zbyly,

cos oba tajně nakoupili.

Když mládež na půl honu zhlédli,

juž ke truhle se oba zvedli,

a hodným – skoro všechněm – stranou

dal každý mandli cukrovanou.

Když prchly však ty dětské nožky,

a vrabci ukryli se v došky,

tu rybák s ženou, radost v líci,

blíž kamen sedli na lavici.

A hovořili o těch dětech

a mladých vrabcích, starých letech,

až sen, jenž zkvétnul stračkou v setí,

jim na klín vsadil vlastní děti.