FILEMON A BAUCIS

Myslíme-li na dny dávné, slova, jak když pentlí mávne,

vějí v ústech našich;

každý věk má svoje ráno, jak je v tesklivosti psáno

v starých almanaších;

po jitrech svůj soumrak šedý, pro což básník málokterý

volí výraz jiný:

mezi rty má jitro dnešní sněhobílé poupě třešní,

večer jeřabiny.

Na hranicích dob a věků cit se láme ve člověku,

větrá zdivo vůle,

slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti

chvíle uplynulé...

Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly

mroucí rtové času,

kde cítíme jevy samy chráněné být’ záclonami

od zevního jasu.

Nábytek kde vetchý, matný, sekretáře, stolky, šatny

praští v kloubech suše,

hláskem, který ticho plení v nestřeženém okamžení

z odevzdané duše.

Kde kyv hodin tichu velí, nemaje nic na zřeteli

než své dílo chudé,

slyšeti tak v jeho znění jednotvárné: bylo – není,

bylo – není – bude.

Podobizny jako klamy mrtvých lidí s parukami

na stěně kde visí,

kteří hledí velmi přísně, ač jim mušiny a plísně

rozmělňují rysy.

Podoba kde krásky zvadlá utkvěle zří do zrcadla,

jež jí pohled její

vrací s chladným, krutým divem, jak se nikdy v světě živém

kráskám nevracejí.

Tam, kde spinet šerý, snící, o mrtvolné klávesnici

stále ještě čeká,

dotkne-li se večer kdysi, až se snění s žitím smísí,

kostic ruka měkká.

Jestli ještě strunu vzbudí, puklou dávno v jeho hrudi,

úhoz ruky bílé,

zachvěje-li celým tělem v mrákotě let obestřelém

něžné cantabile.

Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly

mroucí rtové času,

kde své touhy končí, maří, tichouncí dva lidé staří

sněhobílých vlasů.

Sebe jenom jaksi slyší, z jednostejné sféry dýší,

z jedné strasti tráví,

o pamět se spolu dělí, vedou hovor odumřelý

nad koflíčkem kávy.

Kdež jsou v sněném světě sami, za hry piquet nebo dámy,

hynoucí a zchřadlí,

pod svícny a pod obrazy, jejichž mrtvý výraz mrazí,

sloučen se zrcadly.

Tady, kde smrt v jemném šeru, odsunujíc portieru,

k oběma se chýlí,

slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti

uplynulých chvílí.