FILÉMON A BAUCIS.

Nám vskutku nebe přálo,

byl plný vždy náš stůl,

v týž směr se žití bralo,

vždy vlídný vítr dul.

My dočkali se stáří,

tíž let nám květný pýr,

z tvých očí láska září,

z mých očí svítí mír.

Nevím, co ještě zbývá,

kde jaký květ a plod

nám k utrhnutí zbývá

a k zlomení ký hrot.

Nám ke dni den se klade

a každý vyzlacen,

co krásné kdys a mladé,

jest líbezný nám sen.

A přece i tu propast

se děsná šklebí nám,

tu strašnou chvíli propást,

kdy vzdechneš: Umírám!

Pak vzbuditi se k ránu,

necítit prázdno, tíž,

za černou snů že bránu

tě vyved’ Hermes již.

Ten stín mít na své skráni –

mně nelze myslit dál...

Bláh’, koho bez čekání

blesk jedním rázem sklál!